Everything for you, Caroline ~ 1/2

3. ledna 2014 v 18:07 | Lexi |  Everything For You, Caroline

Tma kolem byla tíživá, ale on vše viděl naprosto jasně. Uvědomoval si, že je to jeden z mála chvil, co si přeje být člověkem. Tím nedokonalým stvořením se skoro žádným sluchem a mizerným zrakem. Jenže to on nebyl. Odcházela. A on to viděl více než dobře.


"Brý ráno," zareagovala Elena s úsměvem na příchod její nejlepší kamarádky. Bylo časně ráno. Caroline strávila noc u Eleny, protože doma se jí nechtělo. Cítila se, že je naprosto na dně, ale v tu stejnou chvíli si přála, aby se mohla pohnout dál.
"Brý ráno," zopakovala blonďatá upírka, nutno dodat, že ne zrovna nadšeně. Elena ji podala misku s cornflakes, ale Caroline zakroutila hlavou.
"Ne, díky."
Elena se na ni smutně podívala. "Car, já vím, jak těžké to pro tebe je. Kdo jiný by to mohl chápat líp než já? Ale věř mi, že hladovkou ničeho nedocílíš. Pokud ji teda nechceš následovat. A já doufám, že ne, protože se můžeš spolehnout, že bych poslala Bonnie, ať ti nakope zadek!"
Caroline se na tváři objevilo něco, co připomínalo úsměv. Natáhla se pro misku a vzala si lžíci. "Díky," šeptla. Elena odpověděla pouze letmým úsměvem.

Elena snědla svou porci a zadívala se na kamarádku, jak se prohrabuje v jídle. Už to byly 3 týdny, ale Caroline se za celou tu dobu ani trochu nesebrala. Nebylo se čemu divit, život se jí v několika vteřinách naprosto změnil. Navíc Elena jí rozuměla. Vlastně na sebe byla hrdá, že Caroline přesvědčila, ať přespí u ní. Nikdo nevěděl, co blondýnka celé dny dělá sama doma. Nechodila do školy. Jediný den, kdy se objevila na veřejnosti, byl pohřeb. Eleně se přeci jenom povedlo přesvědčit kamarádku, že pokud nezačne žít v realitě, bude se dál týrat. Oběma bylo jasné, že bude trvat ještě velmi dlouho, než Caroline začne být opět tou šílenou holkou, pokud jí tedy ještě někdy bude, ale nějak začít bylo potřeba.
Caroline vstala a zanesla misku do umyvadla. Chvíli ještě pozorovala něco, vlastně spíše nic a potom beze slova vzala tašku a zamířila k východu. Elena taky rychle popadla batoh a dohonila ji. Doběhla ke dveřím a otevřela je. Když vyšly ven, Caroline se zamračila.
"Nevěděla jsem, že je zpátky ve městě, ty ano?" zeptala se Elena, když zjistila, na koho se Caroline tak dívá.
Caroline přikývla. "Pořád se ohání tím, že mi chce pomoct. Nechápu proč. Nezáleželo mu na ní. Nezáleží mu na mně, nezáleží mu na nikom, zajímá se jen o sebe."
"Dobře, ale to asi není důvod, proč stojí před mým domem a vrhá na tebe ten omluvný a starostlivý pohled."
"Spíše provinilý." Odsekla Caroline.
"Pokud přiznáváš, že je provinilý, tak nemůže myslet jen na sebe, ne?"
"Pojď," povzdychla si Caroline.

Když Elena parkovala, zahlédla Matta opírajícího se o své auto. "Všímáš si těch pohledů?" zašeptala Caroline, když vystoupily z auta. Elena se na ni jen lehce a starostlivě usmála a zavěsila se do ní.
"Přestane to někdy?" pokračovala Caroline. Elena vzhlédla a uviděla, jak se její nejlepší kamarádce opět hrnou slzy do očí. "Tak bolet?" dokončila, když zachytila Elenin tázací pohled.
"Ne tak docela. Vždycky bude, ale časem to bude lepší." Odpověděla Elena stejně po tichu. Caroline přikývla.

"Ahoj Caroline," dohnal je Matt. "Eleno," dodal.
"Ahoj," usmála se přátelsky Elena, Caroline jen přikývla. Zamířila ke skřínce, vytáhla si učebnice a sama se vydala do třídy. Elena se chystala protestovat, ale blonďaté háro už zmizelo.
"Jak se drží?" zeptal se Matt.
Elena pokrčila rameny. "To podle toho, jak se na to díváš. Jsou to tři týdny, co ji zemřela matka, její přítel je kdo ví kde a do města se vrátil její otec, o což vůbec nestála. V tomto ohledu teda nic moc. Na druhou stranu vůbec nechápu, jak se mohla tak rychle vrátit do školy."
"To jsi přeci chtěla, ne?"
"Já vím, že ano. Chci, aby se vrátila zpátky do normálního života, protože jinak ji to zabije. Vím, jaké to je někoho ztratit. A sedět na zadku nic nevyřeší. Caroline je tvrdá, ona to zvládne."
"Já vím. Jenom si o ni dělám starosti."
"To nejsi sám. Šerifka nám všem bude chybět."

Caroline za sebou zamkla dveře a odhodila učebnice stranou. Pustila vodu a začala si omývat obličej. Vnímala slzy, které se jí bez ustání valily z očí. Nemohla je zastavit. Nechtěla je zastavit. Nebylo to správné. Neměla být ve škole. Měla být s ní. Nikdy se neměla nechat odvést od hrobu. Od její mámy. Proč ona? To už toho ztratila málo?
Nechala vodu téct a zhroutila se na zem. Co by dala za to, kdyby tu teď byl Tyler a mohl ji obejmout. Ale on není. Utíká někde před tím šílencem, který chce jeho hlavu. A i přes to, že Klaus nedělá nic jiného, než že jí kazí život, tak i tak jí na něm záleželo. Proč? Co ji tak přitahovalo?
A zase. Co to dělá? Jak může přemýšlet o Klausovi, když její máma je mrtvá. Mrtvá. Mrtvá. Mrtvá. Navždy. Mrtvá…
Když se konečně sebrala, zamířila ven ze školy. Nemohla dál snášet ty soucitné pohledy a soustrasti. Potřebovala být sama, potřebovala přemýšlet. Potřebovala mámu. To je důkaz toho, že ne každá potřeba je splnitelná.
Ucítila náraz. "O můj Bože, moc se omlouvám, já-" začala se omlouvat.
"Nic se neděje," utnul ji známý hlas. Zarazila se a vzhlédla. Stál vedle ní, v plné kráse a síle a usmíval se.
"Co tady děláš?" zeptala se šokovaně Caroline a ucukla. Klasův úsměv se ještě rozšířil.
"Slyšel jsem o té hrozné tragédii, která se ti přihodila a tak jsem se rozhodl, ať si Tyler jde běhat, kam se mu zachce. Pokud to ovšem bude daleko ode mě."
Na Carolinině tváři se objevil úsměv. "To myslíš vážně?"
"Jinak bych to neříkal. Ztratila jsi toho již hodně. Nezasloužíš si tolik trpět. Málem bych ti zapomněl nabídnout mou upřímnou soustrast." Usmál se znovu Klaus.
Chvíli si mlčky hleděli do očí. "Děkuji," špitla Caroline a instinktivně ho objala. Klaus ztuhl. Upírka se rozplakala a on se konečně trochu uvolnil a položil ji ruce na záda.
"Jsi v pořádku, Caroline, je to v pořádku," šeptal ji do ucha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama